Znovuvtělení ve svatých Písmech
Ve starověkém Řecku věřily v metempsychózu velké osobnosti filosofie – Pythagoras, Platón a Empedoklés. Na ně pak navázali novopythagorejci a novoplatonici (Plotinos). Ani islámu není převtělování úplně cizí, jak by se mohlo na první pohled zdát. Myšlenku znovuzrozování přijímaly některé menšinové skupiny (drúzové a súfisté).Křesťanské církve reinkarnaci odmítají a tvrdí, že je v rozporu s jejich věroukou. Při pokusu o diskusi na toto téma se dozvíme, že Bible žádné zmínky o převtělování neobsahuje. Člověk žije jen jednou a na tento svět se už znovu nevrací. Křesťané byli spaseni zástupnou obětí Ježíše Krista a proto je čeká věčný život. Ostatní lidé budou souzeni podle svých skutků, takže jejich perspektiva nemusí být tak radostná. V knihách Nového i Starého zákona je prý vše jasně vysvětleno a proto nemá smysl se podobnými úvahami zabývat. Opravdu? Rozeberme si teď postupně několik biblických pasáží. Možná s překvapením zjistíme, že realita je mnohem zajímavější.
Pozorný čtenář může při četbě 3. kapitoly Jakubovy epištoly narazit na zvláštní vyjádření jejího autora:
List Jakubův 3,5-6
Hle, jak malý oheň veliký les zapálí! I jazyk je oheň, svět bezpráví; jazyk je v našich údech tím, co špiní celé tělo, rozpaluje kolo zrození a je rozpalován Gehennou.
Tento transkript přesně odpovídá řeckému originálu. Většina nejdostupnějších českých překladů však nahrazuje "kolo zrození" (ton trochon tes geneseós) významově odlišnými termíny. To je dobře patrné z následujícího srovnání:
Český ekumenický překlad (CEP):
Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem.
Nová Bible Kralická (NBK):
Hle, jak maličký oheň zapálí veliký les! I jazyk je oheň, svět nepravosti. Jazyk má mezi našimi údy takové postavení, že znečišťuje celé tělo a zapaluje běh naší přirozenosti, neboť je rozpalován peklem.
Bible Kralická (KR):
Aj, maličký oheň, kterak veliký les zapálí! A jestiť jazyk jako oheň a svět nepravosti. Takť jest, pravím, postaven jazyk mezi údy našimi, nanečišťující celé tělo, a rozpalující kolo narození našeho, jsa rozněcován od ohně pekelného.
Nová Smlouva KMS (KMS):
Hle, jak malý oheň, a jak velký les zapálí! I jazyk je oheň, svět nepravosti; jazyk je mezi našimi údy ten, který poskvrňuje celé tělo, zapaluje běh našeho života a sám je zapalován Gehennou.
Originál respektuje pouze Bible Kralická (vyd. 1613). Drobnou poznámkou pod čarou odbývá problematické místo i Nová Smlouva KMS (Křesťanské misijní společnosti). Na zvídavé otázky čtenářů reagují překladatelé argumentem, že se původní autor textu přepsal. Místo slova "trochos" – "kolo" měl prý v úmyslu napsat "trochia" – "běh".
Je to zvláštní, ale doslovnému znění se křesťanské překlady systematicky vyhýbají. A netýká se to pouze Jakubovy epištoly ale všech biblických knih. Ne nadarmo se říká, že každý překlad Bible je současně i jejím výkladem. Motivace pro tyto zásahy je zřejmá – potlačit vše, co by mohlo vyvolat "nežádoucí" myšlenkové pochody čtenářů.
O několik odstavců dále narazíme na další zvláštní větu:
List Jakubův 4,14 (KMS)
Co je váš život? Vždyť jste pára, která se na chvilku ukazuje a potom mizí.
Domnívám se, že tato věta byla záměrně formulována tak, aby ve čtenáři vzbudila dojem určité cykličnosti, tedy procesu, který se opakuje. Díky tomu je ve shodě s předcházející zmínkou o koloběhu životů.
Možná není od věci připomenout, že List Jakubův byl některými slavnými teology přijímán s nedůvěrou, protože na rozdíl od některých dopisů připisovaných apoštolu Pavlovi zpochybňuje, že by víra bez skutků mohla někoho spasit (Jk 2,24-26). Jeden z hlavních protagonistů protestantské reformace Martin Luther ji dokonce označil za "slaměnou epištolu" a navrhl její vyřazení z kánonu. Naštěstí v 16. století už bylo na tak markantní zásah do souboru posvátných spisů pozdě.
Obraťme nyní svou pozornost k další knize Nového zákona, k Janovu evangeliu:
Janovo evangelium 21,20-23 (KMS)
Petr se obrátil a uviděl, jak za nimi jde učedník, kterého Ježíš miloval a který se také při večeři naklonil k jeho prsům a řekl: ‚Pane, kdo je ten, který tě vydává?‘ Když jej Petr uviděl, řekl Ježíšovi: "Pane, co bude s tímto?"
Ježíš mu řekl: "Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, co je ti po tom? Ty mne následuj."
A tak se mezi bratry rozšířilo to slovo, že onen učedník nezemře. Ježíš mu však neřekl, že nezemře, nýbrž: ‚Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, co je ti po tom?‘
Kněží a teologové se už celá staletí pokoušejí Ježíšova slova vyložit a dát jim nějaký srozumitelný význam. O Petrovi a o ostatních apoštolech kromě Jana se traduje, že zemřeli násilnou smrtí. Následování Krista je tak v tomto kontextu chápáno jako mučednictví. Jedinou výjimkou byl Jan Zebedeus, který se dožil vysokého věku. Není vůbec jisté, zda Janovo evangelium napsal on sám. Většina biblistů přičítá autorství některému z jeho žáků. Nás však může zajímat skutečnost, že záhadnou odpověď vzkříšeného Krista je možné interpretovat i z hlediska reinkarnace. Jan má zůstat na Zemi, dokud se se Kristus na konci věku znovu neobjeví. Současně je zdůrazněno, že to neznamená fyzickou nesmrtelnost. Možnost opětovného vstupu do těla se tedy podle mého názoru nabízí jako přijatelné a celkem rozumné vysvětlení.
Jedním z nejčastěji citovaných biblických míst, na které upozorňují přívrženci reinkarnace, je 16. kapitola Matoušova evangelia:
Matoušovo evangelium 16,13-16 (KMS)
Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?"
Oni řekli: "Někteří za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků."
Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?"
Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha."
Byl Ježíš převtělením některého z proroků? Pokud by učedníci věřili v reinkarnaci, dávala by jejich otázka smysl. Dnes víme, že tajná židovská nauka (později kabala) reinkarnaci připouštěla. Zavedla pro ni termín "gilgul" (kolo), což je shodné s výrazem z Jakubova listu i buddhistickým kolem života. Lze ovšem namítnout, že většina společnosti neměla o existenci ezoterní mystické tradice ani potuchy, takže by se mohlo zdát pochopitelné, že Ježíš byl považován za jednoho z proroků, který vstal z mrtvých. Nicméně i na to je možné odpovědět, že lidé neměli k takové domněnce důvod, protože o Ježíšovi se vědělo, že je synem Marie a Josefa. A učedníci pravděpodobně byli na rozdíl od veřejnosti s tajnou tradicí seznámeni.
Matoušovo evangelium 17,10-13 (KMS)
Jeho učedníci se ho zeptali: "Jak to, že učitelé Písma říkají, že nejprve musí přijít Eliáš?"
On odpověděl: "Eliáš opravdu přichází a bude všechno obnovovat. Avšak pravím vám: Eliáš již přišel, a nepoznali ho, ale udělali s ním, co chtěli; tak i Syn člověka bude od nich trpět."
Tehdy učedníci pochopili, že jim to řekl o Janu Křtiteli.
Považoval Ježíš Jana Křtitele za znovuzrozeného Eliáše? Skeptici mohou oponovat tím, že Eliáš nezemřel, a tedy že se ani nemohl vtělit. Ve Starém zákoně je o něm psáno, že "vystoupil ve vichru do nebe" (2 Kr 2,11). Ježíš prý nehovořil o fyzické totožnosti Jana Křtitele, ale o jeho prorockém duchu, který měl s Eliášem společný. Na přímý dotaz farizeů Jan Křtitel v Janově evangeliu odpovídá, že Eliášem není (J 1,21). Nikde ovšem není psáno, že by byla Janovi víra ve stěhování duší cizí. (Nehledě na to, proč mu farizeové tuhle otázku vůbec položili.) Jeho odpověď můžeme chápat i tak, že nevěděl, jakou měl v minulém životě identitu.
Janovo evangelium 9,1-3 (KMS)
Cestou uviděl člověka slepého od narození. Jeho učedníci se ho zeptali: "Rabbi, kdo zhřešil, že se narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?"
Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit skutky Boží."
Je očividné, že otázka učedníků by bez víry v reinkarnaci nebo preexistenci postrádala logiku. Jak jinak by se mohl člověk prohřešit už před svým narozením? Obvyklý církevní výklad dělá z učedníků hlupáky neschopné předem zformulovat svou otázku. V 2. knize Mojžíšově (Exodus 20,5) se objevuje výrok varující před trestem stíhajícím vinu otců do třetího až čtvrtého pokolení. Tím ovšem není vysvětleno, proč se Ježíšovi žáci ptají na hříchy konkrétního člověka slepého už od narození.
V evangeliích se můžeme dočíst, že apoštolové na rozdíl od ostatních lidí "znali tajemství království Božího" (Mk 4,11). Gnostičtí křesťané v prvních staletích po Kristu věděli, že tajemství převtělování bylo Ježíšovi a jeho nejbližším následovníkům známo. Princip opětovného vstupování do těl byl pro gnostiky samozřejmostí. Všechny duše, které nežily čistým životem a nepřijaly Krista v celé jeho plnosti, jsou podle gnostického pojetí ve vhodný čas odesílány zpět do hmotného světa. Věčnému zatracení propadají pouze nejhorší nenapravitelní hříšníci. Koloběhu životů se vymaňují "děti Světla", které realizovaly pravou Kristovu nauku.
O putování duší učil největší křesťanský učenec a teolog prvních čtyř století Órigenés. Podle Órigena je všeobecným cílem stvoření "apokatastasis" (úplná obnova), návrat všech věcí na místo odpovídající jejich podstatě. Člověk musí proputovat mnoho vývojových stupňů. Může poklesnout až na úroveň zvířete nebo naopak vystoupit výš a stát se andělem. Cesta skončí až v okamžiku, kdy bude Bůh "všechno ve všem" (1 Kor 15,28).
Svatý Jeroným v roce 414 napsal, že nauka o opětovném vtělování byla vyučována odjakživa, ale informace byly předávány pouze vybraným jednotlivcům. Na veřejnosti se církevní učitelé k tomuto tématu nevyjadřovali a vystupovali tak, aby nemohli být obviněni z kacířství. V rámci uzavřeného okruhu zasvěcenců si však mohli dovolit prezentovat své názory otevřeně.
Ideu reinkarnace se dogmatickým věrozvěstům nikdy vymítit nepodařilo. Ve středověku znovu ožila v učení katarů, náboženském hnutí rozšířeném zejména v jižní Francii. Ve 13. století s katary rázně skoncovala křížová výprava. Bojovníci "svaté matky církve" tehdy bez milosti povraždili desetitíce mírumilovných obyvatel, včetně žen a dětí. I takovou podobu měla křesťanská láska.
Ve prospěch reinkarnace můžeme interpretovat i některé výroky ze Starého zákona. Za všechny ocitujme alespoň úryvek z první kapitoly knihy Jobovy (6. stol. př.n.l.):
Job 1,20-21 (JBCZ)
Tu Job vstal, roztrhl si oděv a oholil si hlavu. Pak padl na zem, klaněl se a řekl: "Nahý jsem vyšel z mateřského lůna, nahý se tam vrátím."
Uchýlil se Job k metafoře, aby zdůraznil, že člověk vznikl z prachu země a v prach se rozpadne? Nebo jsou jeho slova myšlena jinak? Dnešní křesťané mají v této otázce jasno a reinkarnaci si nepřipouštějí. Svým odpůrcům pak s oblibou citují větu z epištoly Židům:
Židům 9,27-28 (CEP):
A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.
Význam, který je tomuto výroku přikládán, lze úspěšně zpochybnit. Na tomto příkladu si ukážeme, jak překladatelé Bible s původním zněním textu manipulují. Přesnější překlad nabízí Nová Smlouva KMS:
Židům 9,27-28 (KMS):
A jako je lidem uloženo jednou zemřít a potom bude soud, tak i Kristus, když byl jednou obětován, aby vynesl hříchy mnohých, podruhé se bez hříchu ukáže těm, kteří ho očekávají k záchraně.
Doplněním slovíčka "jen" posunuli překladatelé z Ekumenické komise význam originální předlohy tak, aby byla v souladu s jejich přesvědčením. Ve skutečnosti však autor nenapsal nic, co by bylo v rozporu s naukou o reinkarnaci.
Každý člověk jednou zemře. Vše, co má počátek, má i svůj konec. Vše, co se narodilo, musí i zemřít. Člověk po odchodu ze svého těla prochází zvláštním stavem vědomí, kdy do všech detailů vidí a hodnotí svůj pozemský život. Bůh mu ukazuje, kde se dopustil chyb, nebo kde naopak jednal správně. Tyto zážitky popisují lidé, kteří se do života vrátili, i když jejich tělo se už nacházelo ve stavu klinické smrti. Ten, kdo napsal epištolu Židům, se tedy nemýlil, když poznamenal, že je nám uloženo "jednou zemřít a potom bude soud". Naše bytostná osobnost tvořená tělem, duší a duchem se po smrti rozpadá a přežívá jen její nesmrtelná podstata. Celistvá individualita se všemi znalostmi a vzpomínkami se do dalších životů nepřenáší.
Druhá část výroku připomíná, že Kristus byl obětován jednou. Ani tam není žádný rozpor s převtělováním. Někteří křesťané by možná Krista rádi nechali ukřižovat podruhé, jen aby měli větší "jistotu spasení", ale to neznamená, že je taková věrouka správná.
Zdroj: internet